Jak to všechno začalo – aneb historie EDI

Elektronická výměna dat – zní to vznešeně a profesionálně a hlavně inovativně. Jenže, EDI není žádná horká novinka posledního léta.

Studená válka a rok 1948

Všechno to totiž začalo v roce 1948, kdy v Německu probíhala studená válka a spojenci byli nuceni zásobovat svou část Berlína leteckým mostem. Všechno od uhlí po jídlo a léky se do západního Berlína dováželo letadly.
Každou minutu v západním Berlíně přistálo jedno letadlo naplněné zásobami. Dokážete si představit, jak tohle ukočírovat? Bez počítače, bez databáze, bez společného systému? A v různých jazycích? Četli jste někdy něco francouzsky? Něco víc než croissant? Zní to jako logistikova noční můra.

Ed Guilbert a jeho tým

Naštěstí se toho nezalekl důstojník americké armády Ed Guilbert a jeho tým. Měli na starost logistiku zásobování – celou tuhle noční můru. Ale dokázali to!
Dali do toho totiž systém! A tak vznikl (pozor fanfára) první EDI standard!
Standard, díky kterému bylo jasné co se kdy, kam a jak dopravuje a dokonce tomu všichni rozumí – prostě paráda.

Jak oni to ale posílali? Kdyby pokaždé k dodávce připojili papír se standardizovaným popisem dodávky, proč by se tomu říkalo “elektronická” výměna dat? Oni ty EDI zprávy totiž posílali dálnopisem nebo radioteletypem.
Spojenci pak používali EDI zprávy po celou dobu existence leteckého mostu.

Když potom v šedesátých letech Ed Guilbert pracoval ve společnosti DuPont Co, kde měl na starosti logistiku, oprášil svoje vědomosti a vytvořil EDI standard pro komunikaci mezi chemičkou DuPont (která funguje dodnes a vyrábí se v ní třeba Lycra) a jejich dopravcem Chemical Leahman Tank Lines.

Rok 1965

V roce 1965 si možnosti posílání EDI zpráv všimla společnost přepravujicí náklad mezi USA a Holandskem – vlastně Nizozemím a začala ho používat. Zpráva, kterou bylo potřeba poslat se tehdy ručně přepsala a poslala dálnopisem. V cílové destinaci zprávu přijmuli a na děrném štítku ji nahráli do počítače.

Za tři roky už EDI komunikaci používalo tolik dopravců, že se musel vytvořit výbor – Transportation Data Coordinating Committee (TDCC), který usměrňoval a vytvářel další mezioborové standardy. A trvalo jim to poměrně dlouho než vydali první standard – odhadem 7 let. A víte kdo tuhle organizaci vedl? Ano! Ed Guilbert, kdo jiný by to taky mohl vést. V TDCC pak pracoval až do důchodu a začalo se mu říkat “otec EDI”.

Zase ten Ford – zase chce mít něco extra

V roce 1977 kouzlu EDI propadly i potravinářské řetězce a jejich dodavatelé. A když se psal rok 1980, rozhodl se i Ford Motor Co a General Motors Corp, že od svých dodavatelů budou vyžadovat EDI dokumenty. Až po Vás tedy někdo bude chtít, abyste mu posílali dokumenty pomocí EDI, netvařte se, že na Vás vytahuje nějaké novoty a přiznejte si, že prostě musíte jít s dobou.

Jenže, má to jeden háček. Velkým firmám, které mají peníze na zavedení EDI se investice za chvili vrátila a dokonce na tom začali peníze šetřit – míň mravenčí práce, míň zaměstnanců a menší náklady, známe to.
Na druhé straně ale byly menší firmy a firmičky, které neměly takový kapitál a vlastně ani tolik dokumentů ke zpracování, aby se jim zavedení EDI vyplatilo. Ale protože i tenkrát platilo heslo “náš zákazník, náš pán” a “žádné EDI, žádná objednávka”, menším firmám nezbylo nic jiného, než se podřídit a používat tehdy nákladnou technologii (VAN).

Internet to vyřešil!

Ale pak do toho vpadnul internet! A udělal revoluci! A nebál se toho! EDI se díky internetu stalo dostupné i pro malé firmy, protože už nemuseli používat VAN, ale i-n-t-e-r-n-e-t! A s internetem jde všechno líp, od pletení ponožek po pečení bábovky po EDI.